Kronika

Postní duchovní obnova

Liberec - Ruprechtice, 8. - 9. 3. 2013  Duchovní obnovy se člověk zúčastní proto, aby se zastavil, podíval se znovu a jinak na svůj život, svůj vztah k Bohu a načerpal sílu (opět) začít znovu a lépe. A nebo proto, že byl na ni pozván, aby ji vhodně doplnil hudbou a pomohl ji tak všem ostatním lépe prožít. Můj případ byl to druhé. Přesto i já jsem mohla prožít čas ztišení.

Před čtvrtou nedělí postní se v kostele sv. Anotnína Paduánského v Liberci - Ruprechticích uskutečnila duchovní obnova, jejímž motem bylo: Dobrořečme Pánu, Bohu živému a pravému. Vedl ji františkán P. Dominik, t.č. z Plzně. (Program celé obnovy naleznete zde.)

Začátkem měla být páteční večerní mše (8.3.2013 v 18.00 hod.), ale nejen pro mne jím vlastně byla už pobožnost křížové cesty, která mši sv. předcházela. Mše byla pro Scholu od 3A, resp. její část (Zdeňka a mě), současně milým setkáním s bývalou členkou Klárou Cvejnovou. Těšilo nás, že i ona s námi byla ráda a ráda si společným zpěvem připomněla dobu, kdy ještě neměla maminkovské povinnosti.

Po společné večeři a nešporách jsme zpěvem doplnili společnou modlitbu. Přesunuli jsme se z fary do kostela a Schola se na chvíli rozrostla o Marcelu a Terezu. Potom se celý kostel ponořil do ticha. A také všichni ti, kteří (postupně) část svého spánku obětovali tomu, aby zde mohli strávit půl až hodinu o samotě, v modlitbě. 

Sobotní dopolední část duchovní obnovy sestávala ze dvou přednášek - o sv. Františkovi z Assisi a sv. Kláře. Před obědem jsme se opět pomodlili breviář.

Ne, že bych páteční večer i sobotní dopoledne nijak duchovně neprožila - zpěv je pro mne způsob modlitby, díkem i oslavou Boha za dar hudby. Ale "zážitkem dne" se pro mne stala odpolední pobožnost křížové cesty. Myšlenky k ní  vybral P. Dominik od Michala Quoista. Střídali jsme se při čtení textu k jednotlivým zastavením. Na mne vyšlo 5. zastavení - Šimon pomáhá Ježíši nést kříž. Četla jsem o tom, jak si Bůh nechal pomoci od člověka. Že sám chtěl mít zapotřebí člověka. I my potřebujeme pomoc od druhých, ale často ji odmítáme. Přemýšlela jsem o lidech, které mi kdy Bůh poslal do cesty, když jsem potřebovala pomoc. Bůh nás nenechává nést náš životní kříž samotné. To jen my naše "osobní" Šimony někdy přehlížíme a nevidíme v nich Boží pomoc.

Po mši sv. jsme se ještě na chvíli sešli na faře, abychom si navzájem řekli, že nám spolu bylo dobře a také, co nám duchovní obnova přinesla. Já jsem na rovinu přiznala, že ze zkušenosti vím, že ji budu prožívat až zpětně. Že jistě každý, kdo kdy něco organizoval, ví, že on sám si danou akci nemohl prožít tak hluboce, jak bych chtěl. Ale že jsem vděčná za všechny nové tváře, se kterými jsem se mohla setkat.

Všechno, co jsem řekla, bylo pravda - už několik hodin po návratu domů, jsem začala mít potřebu podělit se s někým o to, co jsem prožila. Jak duchovně osvěžující čas jsem mohla strávit a že jsem vděčná za všechny ty, které jsem včera a dnes měla vedle sebe.