Kronika

Poprvé v Halle

Halle, 25. – 27. 6. 2004  Františkáni P. Antonín Kejdana z Liberce a P. Martin Domogala z Halle jsou dlouholetými přáteli. Při opravě kostela Sv. Antonína Paduánského v Liberci – Ruprechticích, který P. Antonín spravuje, nám Františkánská farnost v Halle pomáhala. Jak hodně a čím vším, vědí zřejmě jen v Halle a P. Antonín. Mají díky tomu k naší farnosti blízko.

Když u nás v Ruprechticích byli poprvé z Halle na návštěvě, byli to pro nás cizí lidé a téměř jsme je ani nezaregistrovali. Pokaždé ale zvali na návštěvu oni k nim. Nejprve farnost jako takovou, později přímo nás, Scholu. Měli jsme pocit, že to je pouze zdvořilostní pozvání, a tak jsme se k cestě do Halle moc neměli. Jenže oni to vážně mysleli a jednou nám místo pozvání rovnou oznámili, že nás 25. června čekají v Halle …  a nediskutovali o tom. Nezbylo nám nic jiného, než se do Halle vypravit.

Jelo nás osm, společně jedním (Járovým) autem. Jsme spolu rádi, proto i cesta ubíhala rychle a vesele. Barbora a Anička si teď již s úsměvem vzpomenou na hrachové pole, u kterého jsme zastavili a které šly společně prozkoumat. Holky se k němu vyškrábaly po vysokém náspu. Barbora udělala další krok a zmizela nám z očí. Násep se totiž okamžitě zase prudce svažoval dolů (byl to spíše ochranný val), jenže to přes vzrostlou hrachovinu nebylo vidět.

Další zážitek z cesty tam měl Jirka s Járou, když téměř na začátku Halle auto „prohlásilo“, že dál nejede a kluci nevěděli, čím to je. Nedostatkem nafty to nebylo.

Barbora se zase objevila, auto rozjelo a my jsme dorazili k cíli – do františkánského kláštera v Halle. Po přivítání jsme prošli bludištěm chodeb a ocitli se ve zdejší společenské místnosti. To, co jsme uviděli, nám vyrazilo dech. Stoly, které se doslova prohýbaly pod královskou hostinou připravenou nám na uvítanou. Bylo zde velké množství různých salámů, sýrů, pomazánek, salátů, ovoce, zeliny, všelijakého pečiva, rozličných džusů, minerálek a piva. Úžas po chvíli vystřídal stud při pomyšlení na to, jak jsme se k návštěvě z Halle u nás doma v Ruprechticích téměř neznali a oni se o sebe starali sami.

Celá naše návštěva probíhala ve stejném duchu jako uvítání. Poznali jsme Johannese – bezednou studnici vědomostí, velice moudrého a příjemného člověka, který nás společně s Manfredem prováděl po zajímavých místech Halle. Poznali jsme tichou Theklu, Johanessovu manželku, „živelnou“ a stále usměvavou Christinu. I místní varhanici, která se na nás nejdříve dívala velice nedůvěřivě, ale poté, co si s námi při mši zahrála na flétnu, úplně „roztála“. Vyzkoušeli jsme také zvláštní akustiku místního kostela Nejsvětější Trojice. Ovšem ne od oltáře, ale seshora z jakési otevřené věže, jejíž vnitřní ochoz je ve tvaru trojúhelníku.

Různých zážitků bylo za ty necelé tři dny spousta. Tím největším ale pro nás zůstane srdečné přijetí místní farností. Vůbec se nám nechtělo odjíždět. Jinak to ale nešlo. Už teď se všichni těšíme na další setkání.

Schola od SA poprvé v Halle